|
Albánie (albánsky: Shqipëri/Shqipëria, také Arbëria), oficiálně Albánská republika (albánsky: Republika e Shqipërisë) je středomořský stát v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě s Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Západní část Albánie leží na pobřeží Jaderského moře, zatímco její jihozápadní část leží na pobřeží Jónského moře. Od Itálie, kterou od Albánie odděluje Otrantský průliv, je vzdálena 72 kilometrů. Hlavní město Tirana, kde žije přibližně 895 tisíc obyvatel, je finančním centrem země. K roku 2011 žilo v zemi 2 821 997 obyvatel.[2] Etnicky se jedná o poměrně homogenní zemi, kterou z 95 % tvoří Albánci, z náboženství zde převažuje islám. Demograficky se jedná o velmi mladou zemi, neboť střední věk obyvatelstva je 29,9 let (v porovnání 40,1 let u ČR).[2][3] Albánie je členem Organizace spojených národů (OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Rady Evropy, Světové obchodní organizace (WTO), Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), Organizace islámské spolupráce (OIC) a jedním ze zakládajících členů Unie pro Středomoří. Od ledna 2003 je potenciálním kandidátem na vstup do Evropské unie a 28. dubna 2009 o členství v Evropské unii formálně požádala.[4] Albánie je parlamentní republikou a tržní ekonomikou. Reformy a transformace trhu otevřely zemi zahraničním investicím, zejména co se týká rozvoje energetického průmyslu a dopravní infrastruktury.[5] Dějiny Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Albánie. Od několika antických spisovatelů se lze dovědět o jistém předřeckém obyvatelstvu Balkánu. Tito lidé se nazývali Pelasgové a jejich hlavním městem byla Dodóna. Město bylo dlouhou dobu centrem říše Epirus, jednoho z nejvlivnějších království antiky. V Dodoně se nacházela nejstarší věštírna antiky, asi o 2500 let starší než věštírna v Delfách, a proto byla poutním místem Řeků. Antika Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se zde začali objevovat kolem roku 1000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Jejich kultura byla ovlivněna řeckou. V Albánii byly ale také řecké kolonie. Z antiky pochází také název Albania jako země bílá v kontrastu k sousední Černé hoře. Země byla později dobyta východořímskou Byzantskou říší, v první polovině 15. století se dostala pod vliv Osmanů. Středověk Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři. Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. (Snad podle jihoalbánských Tosků se ujal regionální nazev Toskánsko.) Ve 20. až 30. letech století patnáctého začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit. Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Albánský muž v tradičním kroji, 1906 Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša Tepelenský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii země. Nezávislost Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost po První balkánské válce. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderberg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Weid z Neuwiedu z Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Tak se země stala autonomním, suverénním a dědičným knížectvím, jehož vládcem byl zvolen Wilhelm Weid, který dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač). První světová válka Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko opustil kníže Vilém Albánii s tím, že neabdikuje a že během jeho dočasné nepřítomnosti "si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu". Od roku 1916 se Albánie stala jedním z bojišť první světové války. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k jedné významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého 20tisícového města. Meziválečné období Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Mezi lety 1922 až 1939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 1922–1924, později prvním prezidentem Albánie 1925–1928 a konečně v letech 1928 až 1939 vládl jako král Albánců Zog I. K jeho dosazení napomohly jugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností. Italský protektorát Velká Albánie Druhá světová válka Pouze 5 měsíců před druhou světovou válkou 7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy. Poválečná Albánie za komunismu Podrobnější informace naleznete v článku Komunistický režim v Albánii. Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci; nejprve přerušila kontakty se západem a později i s východními zeměmi. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy. Bylo zakázáno náboženství a zničena spousta památek. Paranoidní diktátor Enver Hodža rozesel po krajině statisíce betonových bunkrů, jejich počet se odhaduje mezi půl až tři čtvrtě milionem.[6] Albánie byla prohlášena za ateistickou zemi a praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno; Albánie se tak stala první (a jedinou) oficiálně ateistickou zemí na světě. V ulicích Tirany v roce 2006 Postkomunistická Albánie V letech 1990 až 1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie. Transformace se ukázala být obtížnou, protože se vlády musí vypořádávat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky a roztříštěnou politickou opozicí. Došlo k nepokojům i silným ekonomickým propadům. Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. Dne 1. dubna 2009 se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU. Geografie Související informace naleznete také v článku Národní parky v Albánii. Albánské hory Značnou část vnitrozemí prostupují horstva albánsko-řecké soustavy, kde také leží nejvyšší hora Korab, na severu zasahují horstva Dinárských hor. Největší řekou je Drin. Na severu a východě leží hraniční jezera Skadarské, Ohridské a Prespanské. Podnebí je ryze středomořské. Na pobřeží panují suchá horká léta s průměrnou teplotou okolo 25 °C a mírné vlhké zimy s teplotou okolo 7 °C. V hornatém vnitrozemí dosahuje průměrný roční úhrn srážek až 2000 mm. Vláda a politika Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Albánie. Hlavou státu je prezident, volený Kuvendi neboli Shromážděním Albánské republiky. 140 poslanců je voleno Albánci ve volbách každé 4 roky. Administrativní dělení Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Albánie. Albánské kraje Albánské okresy Albánie se administrativně dělí do 12 krajů (albánsky: qark/qarku, někdy též prefekturë/prefektura), 36 okresů (rrethe) a 351 obcí. kraj hlavní město okres obce města vesnice 1 Berat Berat 1 16 32 Berat Kuçovë Skrapar 12 2 10 2 1 2 122 17 103 2 Dibrë Peshkopi 2 5 24 Bulqizë Dibrë Mat 8 15 12 2 1 3 103 141 76 3 Durrës Drač 6 15 Durrës Krujë 10 7 4 2 61 43 4 Elbasan Elbasan 7 10 20 26 Elbasan Gramsh Librazhd Peqin 24 10 10 6 2 1 2 1 176 95 75 49 5 Fier Fier 8 21 23 Fier Lushnjë Mallakastër 17 16 9 3 2 1 117 121 40 6 Gjirokastër Gjirokastër 9 27 33 Gjirokastër Përmet Tepelenë 13 9 10 2 2 2 95 97 77 7 Korçë Korçë 4 13 14 28 Devoll Kolonjë Korçë Pogradec 5 8 17 8 1 2 2 1 44 76 155 72 8 Kukës Kukës 11 17 35 Has Kukës Tropojë 4 15 8 1 1 3 30 90 68 9 Lezhë Lezhë 18 19 25 Kurbin Lezhë Mirditë 4 10 7 3 2 4 28 63 70 10 Shkodër Skadar 22 29 31 Malësi e Madhe Pukë Shkodër 6 10 18 2 2 2 56 75 139 11 Tiranë Tirana 12 34 Kavajë Tiranë 10 18 2 3 65 155 12 Vlorë Vlorë 3 30 36 Delvinë Sarandë Vlorë 4 9 13 1 2 4 38 62 99 Ekonomika Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Albánie. Rekonstrukce obytných domů v Tiraně Bunkry z dob socialistické Albánie Albánie patří mezi deset nejchudších evropských zemí s polovinou obyvatelstva zabývající se zemědělstvím. Země se potýká s vysokou nezaměstnaností, korupcí dosahující až na nejvyšší místa a organizovaným zločinem. Země vyváží jen málo, dováží hodně z Řecka a Itálie. Peníze na dovoz pocházejí z finanční pomoci a peněz přivezených uprchlíky zpátky do země. Hlavním nerostným bohatstvím země je ropa, měď a další barevné kovy. Měna: albánský lek (100 leků = 0,72 EUR = 18 Kč, leden 2013) Zemědělství Vytváří asi 24,6 % HDP. Téměř 58 % práceschopné populace je samostatně výdělečně činné v zemědělství. Převažuje rostlinná produkce. Pěstují se obiloviny, luskoviny, olejniny, brambory, cukrová řepa, zelenina (v pobřežních nížinách a horských kotlinách), v příhodných podmínkách se vyskytuje vinná réva nebo bavlna. Významné je pěstování tabáku, oliv a ovoce (jablka, hrušky, citrusové plody) při pobřeží. Albánští zemědělci vypěstují 10 000 t ovoce a zeleniny, z čehož je 90 % prodáno na domácím trhu a 10 % jde na export. Vyrábí se med, mléko i nealkoholické a alkoholické nápoje. Živočišná výroba byla původně orientována hlavně na chov ovcí a koz (většina země je hornatá), ale postupně se zvyšují stavy skotu a prasat. Protože je Albánie přímořská oblast, má nezastupitelnou roli i rybolov. Albánská zemědělská výroba pokrývá pouze 25 % poptávky domácího trhu. 75 % potravinářských a zemědělských výrobků se musí dovážet ze zahraničí, aby byly pokryty základní potřeby obyvatelstva. Albánie je rozdělena na geografické zóny podle zemědělské produkce: pobřežní zóna na západě země, kde se nachází 44 % orné půdy hornatá zóna, která leží v centrální části země a představuje 37 % orné půdy s možností živočišné výroby náhorní zóna, která představuje 19 % orné půdy s možností pro dřevozpracující průmysl. Celkem 60 % ziskové půdy pochází z pastvin a luk, 15 % z lesů, 15 % úhor a 10 % rašeliniště a bažiny. Průmysl Průmysl začal vznikat až po druhé světové válce; přesto existovaly již některé drobné závody v dřívější době. Jeho podíl na tvorbě HDP činí 10,2 %. Mezi nejvýznamnější sektory albánského průmyslu patří především průmysl textilní, kožedělný, papírenský, těžební, chemický, umělých hmot a dále pak zpracování nerostných surovin. Mnoho organizací v těžebním a zpracovatelském průmyslu, které jsou vlastněny státem, je zaměřeno na výrobu energie, těžbu ropy, mědi, chrómu, niklu a dalších nerostných surovin. Albánie má zásoby zemního plynu, uhlí, vápence, kaolínu, stavebních materiálů, říčního štěrku, magnezitu, olivínu a dolomitu. Albánie disponuje nevelkými, spíše izolovanými, ložisky uhlí s nižším stupněm prouhelnění. Významnější uhelné pánve se nacházejí ve čtyřech regionech: Tirana-Durres (střední Albánie, především blízko Valias, Manez, Kamza a Krrabe, největší důlní revír), v širším okolí obcí Mborje a Drenove, Pogradec (u obce Alapur, jižně od Ochridského jezera) a Memaliaj (severně od města Tepelene). Ve všech případech se jedná o uhlí s nízkou výhřevností, obsah síry zpravidla překračuje 3 %, obsah popela se pohybuje do 40 %. Celkem je v Albánii cca 250 soukromých a 10 mezinárodních společností, které se zabývají těžbou surovin např. těžba chromu v Librazhdu a Pogradci. Těžbu ferochrómu v Elbasanu využívá italská společnost Darfo. Niklový průmysl má pronajatý řecká společnost. V severní Albánii se těžbou železné a niklové rudy zabývá australská společnost. V Tiraně, Elbasanu a Korçë jsou závody na zpracování alabastru. Nejvýznamnější rafinerie na těžbu a zpracování ropy se nachází Ballshi. Ropa se těží ve střední části země, odkud vedou ropovody k pobřeží. Důležitá pro albánské hospodářství je těžba přírodního asfaltu a potravinářský průmysl. Vyrábí se olivový olej, ovocné, zeleninové a rybí konzervy, tabákové výrobky, vína, destiláty a cukry. Prosazuje se také výroba stavebních hmot (v Albánii se po změně režimu velmi zvýšila poptávka po stavebních hmotách) a dřevozpracující průmysl. Mezi průmyslová centra země patří: Tirana – strojírenský (traktory a stroje), textilní Drač (Drac) – loděnice Elbasan – velký dřevozpracující kombinát Podíl ekonomicky aktivních obyvatel v jednotlivých sektorech je následující: zemědělství 47 % (vyspělé státy asi 5 %), průmysl 31 %, služby 22 % Stavebnictví Albánské stavebnictví se podílí 9,1 % na tvorbě HDP. Vedle služeb je za posledních 10 let nejvýrazněji se rozvíjejícím odvětvím albánského hospodářství. Výstavba nových hotelů, turistických ubytovacích kapacit, administrativních budov, rekonstrukce stávajících nebo výstavba nových sídlišť, soukromých vil, rekonstrukce a výstavba nových silnic a rekonstrukce architektonických památek patří mezi každodenní hlavní priority albánského stavebnictví. Gjirokastär Hrad v Kruji Skadar Energetika Albánie získává 98 % elektrické energie z vodních elektráren. Nachází se zde 83 malých a 3 střední hydroelektrárny (malé hydroelektrárny mají kapacitu do 5 MW).[7] ERE oznámil, že v roce 2003 tyto malé a střední elektrárny vyrobily 41 milionů kWh. Podle tohoto zdroje kapacita vodních elektráren může být po rekonstrukci zvýšena až na 40 MW. V posledních letech došlo k drastické změně ve struktuře spotřeby elektrické energie v zemi, charakteristické neúměrnou spotřebou energie v domácnostech, kde je v zimních měsících elektřina prakticky jediným zdrojem topení. Ústřední topení na jakýkoliv druh paliva v Albánii v zásadě neexistuje. Topení alternativními palivy jako např. plyn není využíváno ve větším měřítku – plyn v bombách pro přenosná kamna je velmi nekvalitní. Vláda však nebojuje dostatečně proti ilegálním přípojkám elektrické energie a brání důslednému vymáhání velkých nedoplatků za odběry elektrické energie.[8] Albánie není schopna potřebu elektřiny pokrýt z vlastních zdrojů. Země postrádá dostatečné množství energetických kapacit; není schopna z vlastních prostředků rehabilitovat stávající energetická zařízení, která, místo aby vyráběla elektřinu, chátrají. Tyto nedostatky jsou ve stálé větší míře nahrazovány dovozy ze zahraničí; během odpoledních hodin je elektrický proud vypínán. Více než 33 % z celkové spotřeby země se musí dovážet ze sousedních zemí, ale i zde se projevují vážné potíže. Systém se potýká nejen s finančními problémy, ale je limitován i špatným technickým stavem rozvodných sítí. Často tak dochází k přetížení a vážným poruchám, které vedou k výpadkům proudu. Od 1. ledna 2005 byla zvýšena cena elektrické energie, neboť vláda přestala finančně podporovat dováženou energii. Služby Služby patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím albánským odvětvím. Podílí se 46 % na tvorbě HDP. Nejvýznamnějšími z nich jsou telekomunikace, turistika, bankovní a pojišťovací služby Telekomunikace Patří mezi nejrychleji se rozvíjející odvětví služeb. K 1. lednu 2005 došlo k plné liberalizaci telekomunikačního trhu. Velký nárůst zaznamenal prodej mobilních telefonů. Na albánském trhu jsou v současnosti rozhodující dva operátoři mobilní sítě, která pokrývá téměř 90 % albánského území. Jedná se o AMC a Vodafone Albania. V březnu 2004 byla založena společnost Eagle Mobile, jejímž hlavním cílem je budování sítě pro mobilní telefony. Společnost je 100 % vlastněna Albtelekomem (monopolním držitelem pevných linek). Cestovní ruch Turistický potenciál Albánie je perspektivní a bezesporu vysoký. Klima je příjemné, albánské pobřeží Jaderského a Iónského moře má délku asi 420 km. Mezi nejvýznamnější turistická střediska patří okolí Drače (Jadran) a riviéra mezi Vlorou a Sarandou (Iónské moře). Staví se nové ubytovací kapacity s požadovanou vybaveností (restaurace, pizzerie, kavárny a samoobsluhy). Albánie v posledních letech usiluje o zlepšení kvality pláží, které jsou ve velmi špatném stavu, a jejich okolí a také o vytvoření podmínek pro využívání volného časů turistů ve večerních hodinách. Podle statistiky Ministerstva turistiky Albánské republiky v roce 2004 navštívilo zemi 375 000 zahraničních turistů. Doprava Podrobnější informace naleznete v článku Železniční doprava v Albánii. Albánie považuje prakticky za nejvýznamnější pro další rozšiřování obchodu propojení země s ostatními státy Balkánu. Program modernizace albánských komunikací je nemyslitelný bez finanční podpory zahraničních dárců a účasti cizích firem. Přestože se neustále rekonstruují stávající a stavějí nové silnice, lze říci, že Albánie patří k zemím s nejhoršími komunikacemi v Evropě. Silně pokulhávají i železnice. Železniční park je nadále v katastrofálním stavu a stejně tomu je i s převážnou většinou železničních tratí. MMF doporučuje albánské vládě zrušit železnice a ušetřené finanční prostředky investovat do výstavby nových silnic. Stávající albánská vláda však trvá na rekonstrukci železniční tratě Tirana–Drač s vybudováním odbočky na letiště Rinas. V roce 2004 byla dokončena výstavba a rekonstrukce řady silničních tahů. Mezi Tiranou a Dračí již existuje čtyřproudá dálnice; spojení se Skadarem a Rrozgodine jsou také kvalitní a nově postavené. V jižních oblastech budují nové komunikace Řekové (úsek mezi Gjirokastërem a hranicemi). Demografie Studio Marubi: Albánská žena, přelom 19. a 20. století Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Albánie. Většinu obyvatelstva Albánie tvoří Albánci, ale je tu i malá minorita Řeků, Makedonců a Arumunů. Mnoho etnických Albánců žije také v přilehlém Kosovu (asi 1,8 milionu), Makedonii (okolo 800 000), Černé Hoře (okolo 30 000), Srbsku (okolo 500 000) a Řecku, kde Albánci tvoří jednu z největších menšin (přes 1 milion). Jazyková situace Skupiny albánského národa Ghegové – žijí na severu země, do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegské nářečí bylo dříve literárním jazykem. Toskové – žijí jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 převzat jako základ spisovného jazyka.[9] Úředním jazykem Albánie je albánština, ale na hranicích s Řeckem se lze domluvit i řecky. Albánci rozumí zpravidla velice dobře italsky, nejenom díky rozvětveným rodinným vazbám, nýbrž i díky činnosti místních médií (např. televize, rádio). S rumunštinou ji pak pojí její jazykový původ.[10] S albánskou komunitou se lze setkat v (jižní) Itálii, na Sicílii, např. v městě Piana degli Albanesi. Jazyk této komunity obsahuje ale ještě archaické formy albánského jazyka.[11] Kulturní odlišnosti V Albánii se používá neobvyklá gestikulace - tedy vertikálními pohyby hlavy se značí nesouhlas a horizontálními souhlas.[12] Dodnes se zde uplatňuje ústně předávané zvykové právo tzv. "Kanun di Lekë Dukagjini"[13], jenž je příznačný pro tzv. tribalismus. V odlehlých oblastech země se stále praktikuje krevní msta. Na venkově se lze setkat se ženami, tzv. Burneshas. Jedné se o albánskou tradici, kdy panny věrně slibují, že prožijí celý svůj život v mužské roli, tj. že se vzdají ve svém životě všeho ženského a život prožijí již jen jako muži (i fyzicky).[14][15] Náboženství Mešita ve městě Skadar Od vlády Osmanské říše je hlavním náboženstvím Albánie sunnitská odnož islámu (56,70%, 2011). Do islámských dějin se výrazně zapsal islámský mystický řád tzv. Bektashizmi (česky Bektaši, Bektaš(i)ové, Bektašismus)[16][17], kteří dnes zaujímají 2,09% z celkové populace. Dalšími hlavními náboženstvími jsou albánské ortodoxní křesťanství (6,75%, 2011), římskokatolické křesťanství (10,03%, 2011), protestanté (0,14 %, 2011), jiné (22%, 2011), ateisté (2,5%, 2011).[18] Ortodoxní Albánci žijí převážně na jihu, Albánci římskokatolického vyznání pak hlavně na severozápadě země. Komunistickým režimem byly náboženské projevy pronásledovány a většina kostelů a mešit přestavěna. Jakýkoliv náboženský projev byl trestán. Islám je zde rozšířen, kromě některých horských oblastí, všude. Albánie je spolu s Kosovem jednou ze dvou evropských zemí s muslimskou většinou. I přesto v Albánii nepanují žádné výrazné náboženské střety. Československo – albánské vztahy (od r. 1925) březen 1925 - V Tiraně byl zřízen Československý konzulát, červen 1927 - Československý konzulát byl povýšen na generální konzulát a diplomatickou agencii, červen 1929 - Vzniká Československé vyslanectví v Tiraně, 1937 - Obrat vzájemných dodávek činil 13 mil. Kč z toho vývoz do Albánie 9,5 mil. Kč, dovoz z Albánie 3,5 mil. Kč, 1939 - Byla zastavena činnost Československého vyslanectví, listopad 1947 - Výměna vyslanců Československa a Albánie, červen 1949 - Bylo zřízeno Československé vyslanectví v Tiraně, květen 1949 - Čs. vyslanectví bylo povýšeno na velvyslanectví, 1956-1961 - Československo dodalo zařízení a poskytlo technickou pomoc při výstavbě kapacit pro těžbu železnonikelnatých rud, listopad 1961 - V tomto roce došlo k odvolání československého velvyslance, 1968 - Albánie vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy, 1975 - Československo se podílelo 12 % na celkovém obratu albánského zahraničního obchodu jako její druhý největší obchodní partner, celkový obrat činil 262,1 mil. Kčs z toho vývoz z Albánie 121,1 mil. Kčs, dovoz z Albánie pak 141 mil. Kčs.[19] |
About us|Jobs|Help|Disclaimer|Advertising services|Contact us|Sign in|Website map|Search|
GMT+8, 2015-9-11 20:15 , Processed in 0.151494 second(s), 16 queries .
